Duben 2010

Pardon

27. dubna 2010 v 20:03 | Werí :) |  Me
Omlouvám se, ale z osobních důvodů prostě nemám čas na blog...doufám, že to pochoopíte...možná něco přidám, ale prostě nic nemůžu slíbit...

Mobiil :P

19. dubna 2010 v 10:35 | Werí :) |  Me
..

Seznamte se s mým budoucím mobilem :D...To je Nokia 5230... a ano, má GPS navigaci, přesně pro mě :D...protože sem schopna se ztratit kdekoliv :D

Noční nepřátelé

16. dubna 2010 v 18:26 | Werí :)
...4. Kapitola - Noční nepřátelé

Tiché šumění listů, šeptající hlasy všude kolem, něžný dotek na tváři - to musí být nebe. Je konec všem hrůzám, které viděl. Zase uvidí své blízké, které ztratil. Ten osudný den mu je vzal jen, aby je mohl dát brzy znovu dohromady.
"Vstávej… no tak, vstávej," šeptal tiše hlásek, který mu v uších zněl jako rajská hudba. Andělé už ho probouzí. Pomalu pootevřel oči. Ztěžka zamrkal, jelikož ho světlo oslnilo. Nad sebou ovšem téměř okamžitě spatřil záplavu zlatých vlasů.
"Williame, Wille... slyšíš mě?" hlas zněl ustaraně a překvapivě povědomě. Najednou všechno pochopil. Nebyl mrtvý, bolí ho celé tělo a hlavu má v jednom ohni. Osoba, která na něj mluvila, nebyl anděl, ale Lillian.
V obličeji byla špinavá od sazí a popela. Pár škrábanců přes obličej i po rukách, které si způsobila při úprku lesem o keře a trny.
"Co se stalo?" prudce se posadil, až se mu opět zatmělo před očima. Lilly ho ovšem podepřela, takže se mu brzy pohled rozjasnil.
"Město shořelo, jen málo lidí uprchlo. Všichni, kterým se to podařilo, jsou tady," máchla rukou kolem sebe po lidech kolem. Byli tu stěží dva tucty.
"To jsou všichni?" otázal se zděšeně a dostalo se mu jen váhavého přikývnutí. Hrdlo mu sevřelo zoufalství. Tolik lidí, tolik přátel odešlo tuto noc. Při vzpomínce na krutý odchod rodičů ho bodlo u srdce. Jen těžko uvěřit, že už je nikdy neuvidí. Že už nikdy neuvidí spoustu výjimečných lidí, kteří neodmyslitelně patřili do jeho života.
Váhavě se postavil na nohy, aby se podíval, kdo přežil. Zahlédl asi tři malé děti, krčící se u své starší sestry. Po tvářích se jim kouleli slzy a malými pěstičkami se křečovitě drželi lemu dívčiných šatů. Opatrně se k nim vydal. Nebyl si jistý, jestli vůbec má cenu něco říkat, ale byli to jeho přátelé.
"Tracy?" šeptl a dřepl si před tmavovlasou dívku, která na něj okamžitě obrátila pohled. Nebyly v něm žádné slzy, žádné zoufalství. Viděl tam jen zlost a touhu pomstít se.
"Jsme v pořádku," dívka jen stroze kývla. Obdivoval ji, tolik odvahy v sobě neměl ani on sám. A o dva roky mladší, řeznické děvče, v sobě mělo tolik odhodlání, že by se před ní mohl sklonit kdejaký dospělý.
"Dobře," jen kývnul a radši si šel po svých.
Když zjistil, kdo všechno přežil, tiše se posadil ke stromu a zavřel oči. Představoval si vesnici tak, jak jí znal z dětství. Nedokázal si však obraz udržet, a tak se poklidné místo měnilo na hořící past plnou křiku a nářků.
Rychle otevřel oči a snažil se obraz zapudit. Malá skupinka lidí kolem něj a začala shromažďovat a sbírat svoje věci. Na nic se neptal. Popadl svůj luk a toulec, který našel opřený o strom a došel k ostatním.
"Musíme vyrazit na západ, možná narazíme na další skupiny lidí," pronesla odhodlaně Tracy. I když byla mladá, nikdo nechtěl zpochybňovat její rozhodnutí.
Tracy vyrazila v čele skupiny a všichni přeživší se vydali za ní. Jehličí jim křupalo pod nohama a cesta byla ztížena trnitými křovisky. I přesto se všichni prodírali dál a nikdo se neodvážil požádat o pauzu.
Ti starší občas poponesli menší děti, kterým rychlé tempo dělalo problémy. Žádné z nich se ovšem nevzdávalo. Věděly, že jejich život závisí na rychlosti, s jakou se odsud dokážou dostat.
Konečně se ze vzduchu začal vytrácet kouř a zápach ze spáleného dřeva. Vystoupili na jednu ze vzácných mýtin, kde byly stromy stále zelené a nezničené boji.
"Tady si odpočineme, najdeme vodu, jídlo a ráno opět vyrazíme," křikla Tracy do davu a sama se s pár dalšími vydala hledat jídlo a vodu.
Will byl spolu s Lilly pověřen hlídáním malých dětí, které zůstaly na pasece a krčily se k sobě.
Stál tiše vedle nich s lukem připraveným v ruce a naslouchal okolí. Najednou se z hloubi lesa ozval strašlivý křik, při kterém tuhla krev v žilách.
William napnul luk a namířil směrem do lesa. Ruka se mu třásla a sám nevěděl, jestli bude vůbec schopen zamířit na zdroj případného nebezpečí. Lillian vedle něj vypadala také vystrašeně. V ruce držela pouze řeznický nůž, jelikož jiné zbraně, než luky a nože, tu neměli. Kovář ani jeho synové se z ohnivého pekla nedostali.
V dálce se spolu s vyděšenými výkřiky ozývalo táhlé vytí.
"Vlci," zašeptal Will a napnul luk nadoraz.
Stáli s Lilly bok po boku se zraky upřenými do temnoty lesa. Pomalu začal nacházet jistotu a ruce se mu přestávali třást. Ani si nevšiml, že Lillian už po jeho boku nestojí. Když na ní konečně otočil zrak, seděla nad hromádkou sesbíraného dřeva a snažila se získat jiskry přejížděním kamene přes nůž. Jiskřičky odletovaly a po chvíli se dřevo se suchou trávou vzňalo.
Proč mě to nenapadlo? Zaklel si pro sebe Will a sledoval hladové plameny pohlcující kusy dřeva, které na ně Lilly s dětmi házely.
Teď by byl u ohně již nepotřebný, takže se dále věnoval sledování lesa. Během chvilky z něj vyběhla skupina lidí. Dva z davu mezi sebou podpírali evidentně vážně zraněného druha.
Rychlý úprk k ohni pravděpodobně většině zachránil život. Vlci se míhali pouze na kraji lesa a kroužili kolem, přiblížit k ohni se však neodvážili.
Will se rozhlédl a pohled mu sklouzl na zraněné děvče, byla to Tracy.
"Snažila se bránit jednu ze starších žen," oznámil mu Andrew, vesnický pekař, který vypadal velmi vyděšeně. Vlci ho vyplašili téměř k smrti.
William otočil oči zpět k Tracy. Ztěžka oddechovala, ale byla při vědomí. Dokonce se pokoušela posadit. Vypadala hrozně, v tunice měla spoustu děr od drápů, kterými prosakovala rudá krev. Jedno předloktí zalité krví, přesně by na něm dokázal spočítat vlčí tesáky. Pouze jí sledoval, byly kolem ní totiž ženy, které jí dokázaly pomoci lépe, než on. Obvazovaly jí rány a držely ji při vědomí. On tiše vyčistil místečko vedle ohně a položil na chladnou zem kus látky.
"Vezměte jí k ohni," zamumlal směrem k ošetřujícím ženám. Jedna z nich, Amanda, jen přikývla a opatrně zraněnou přešouply k ohni a zabalily jí do deky.
"Přežije to, je to silná holka, ale budu muset zítra najít nějaké hojivé bylinky proti zanícení. Až vlci zmizí, půjdu je hledat," oznámila Willovi Amanda.
"Počkáme tady, lidé ocení odpočinek, ale budeme muset sehnat hodně dřeva na noc. Musíme udržet vlky co nejdál od tábora," zamumlal zamyšleně a sledoval přitom mihotající se plameny. Ty samé plameny, které jim vzaly domovy a přátele, jim nyní zachránily život.
Po chvíli mu někdo stiskl jemně rameno. Jen pomalu pootočil hlavu a podíval se do studánkových očí.
"Jak ti je?" zašeptala Lilly.
"Fajn," jen přikývl, "ten oheň mě vůbec nenapadl," pronesl kriticky na svou adresu.
"Mě taky ne," pousmála se, "napadlo to nějaké dítě za mnou."
Stále mu svírala rameno a on se jen vděčně usmál. Dál sledoval odletující jiskry. Lillian opatrně ruku sundala, když se nedočkala odezvy. On sám nevěděl, co cítí. Vždycky se mu líbila a obdivoval i její odvahu, ale přesto si ani nemohl být jistý, jestli to není jen popletení posledních dnů. Sám měl v hlavě zmatek a netušil, co by měl vlastně dělat.
"Jdu si lehnout, k ránu mám hlídku," oznámil, ani na ní nepohlédl a odešel si lehnout. Její, trochu vyčítavý, pohled ho pálil do zad, ale neohlédl se, nechtěl...

Grr...!

16. dubna 2010 v 17:33 | Werí :) |  Me
Asi jste slyšeli, co se začalo říkat na našem gymnáziu...o nekalých praktikách na lyžáku a nucení studentů do něčeho s sexuálním podtextem. Samozřejmě výmysl za výmyslem, který si značně přikořenila naše "milá" TV Prima. I přes všechny petice a podporu dnes náš ředitel rezignoval. Doufám, že je TV Prima spokojená... zničila život dalšímu slušnému člověku...

achjo :((

11. dubna 2010 v 19:53 | Werí :) |  Me
Tak vám oznamuji, že holky odešly za duhový most... :( museli sme je nechat uspat, už to prostě nešlo. Nejsme si jistí, čím byla způsobená ta agrese, ale když jsme dneska Charlie brali, měla bříško plné bouliček...pod packami, začínali se jí dělat nádory... nechtěli jsme jí nechat trápit, jelikož jí asi bolelo, jen když jsme jí zvedli. S ní odešla i Abbynka, jelikož měla to samé, sice ne v tak pokročilém stádiu, ale stejně bychom jí nepomohli...takhle holky odešly spolu... sice se neměly moc rádi a poslední dobou spolu ani nespinkaly, tam nahoře jim snad bude spolu dobře :((
Brečím tu, když to píšu, ale nic s tím neudělám...nikdy si na nás nezvykly, ale to neznamená, že jsme je neměly rádi :((
Sbohem holky, budete mi moc chybět :((

Néé

11. dubna 2010 v 12:52 | Werí :) |  Me
......

Promiňte lidi, ale fakt nemám náladu na žádný články teď, nevim co bych psala a tak. Foťák mi tak nějak moc nefaká, takže fotit nic nemůžu. I když máme novýho potkánka a dneska budem mít ještě jednoho...dvě holčičky...protože naše zverimexačky mají nějakou, genetickou poruchu, nebo tak...stoupá jim agresivita, vypadá to na nějakej nádor hypofízi nebo tak, ale s tim doktoři beztak nic neudělaj. Každej se jich tu bojí,protože koušou...
Jinak mám taky píchlej pupík od čtvrtka...pořád mě to dost bolí, abych pravdu řekla, ale snad se to přežije nějak...teď se nemůžu pořádně shejbat a nic, děs...
No tak já zas plavu, jedem do Kolína, tak čuzz