3. Kapča

25. března 2010 v 19:40 | Werí :)

Nečekaná komplikace
...


Jak to vypadalo po vejkendu ve škole? No, nikdo z party zřejmě nevěděl, co se mi stalo, páč se vyptávali jak dívý, kam sem zmizela. Vymyslela sem si, že se mi udělalo zle a šla sem domů. Nikdo se pak už na nic neptal, za což sem byla ráda. Nechtěla sem vyprávět o tom horroru, kterej sem zažila.
                Na trávu sem s nima samo chodila pořád, oni přece za nic nemohli, sou to moji kámoši. Dokonce i na dízu sem s nima o vejkendech chodila, i když sem si nikdy moc nebrala. Pozdějc sem se vrátila k extázi, ale jen od kluků z naší party, od nikoho jinýho. Všechno bylo v pohodě do tý doby, než mě zachvátila panika z opožděnejch měsíčků. Mívala sem je dost pravidelně a teď nic. Denně mě polejvalo horko, když se, jindy tak nenáviděná, perioda nedostavila.
                Brzo mi došli nervy a věděla sem, že musim k doktorovi. Nikomu sem nic neřekla a vydala se tam sama. Kam se hrabe zážitek z rána po díze na to, když mi oznámili, že sem těhotná. Moje nejhorší noční můra se stala skutečností. Tenkrát mě zachvátila neskutečná panika a od doktora sem téměř uprchla. Nedalo se ale nic dělat, rozhodně sem si nechtěla nechat dítě, který je nějakýho zasranýho feťáka a eště k tomu, když je mi patnáct.  Co bylo jediný pozitivum? To, že jakožto částečně zletilá sem mohla na potrat bez vědomí zákonýho zástupce, za což sem byla fakt vděčná.
                Zákrok byl rychlej a bezbolestnej, vykecala sem se na přespání u kmošky a už druhej den sem byla puštěná. Nikdo ale nemá představu o tom, jak to zamíchalo s moji psychikou. Spoustu večerů sem jenom probrečela, a když ani to nepomohlo, pomohla extáze. Ta ale nepomáhala tak, jak bych potřebovala, protože přinášela touhu po společnosti a energii, ale já potřebovala vypnout. Začala sem do sebe rvát valium s nadějí, že mě to utlumí. Možná mě to utlumilo, ale stejně mě to vůbec nepomohlo.
                Před partou sem se snažila chovat sebevědomě a silně, aby nepoznali, že se něco děje. Během tý doby, kdy sem byla na dně sem se ale dost sblížila s Brianem, který tak nějak vytušil, že nejsem ve svý kůži a často za mnou chodil i domů pokecat. Babča teda nerada viděla kluka u nás doma, ale pořád sem jí přesvědčovala, že to je jen kámoš, dokud nepřestala protestovat.
                S Brianem sem si fakt rozuměla a stal se mi takovym pomocníkem v těžkejch chvílích. Myslim, že tenkrát taky naznačil, že by radši něco víc, než kamarádství, ale já o něčem takovym nechtěla ani slyšet. Děsila mě představa, že by na mě měl někdo šahat. Toleroval to, za což sem mu byla neskonale vděčná a eště to posílilo naše přátelství.
                Všechno se tim ale komplikovalo v naší partě. Myslim, že na mě holky žárlily. Brian byl nejhezčí z naší party a měl oči jenom pro mě. Přiznám se, že mi tenkrát taky imponoval, prostě sem byla jen svázaná strachem. I když sem jim dokolečka opakovala, že spolu nic nemáme, přestávaly mi věřit a začaly mě dost hnusně pomlouvat, což sem špatně nesla. Brian tenkrát tvrdil, že mě pomlouvaly i před ním a že mu to dost leze na nervy. Prej netušil, že uměj bejt takový.
                Začali sme se sházet jen tak ve dvou. Nejčastějc sme chodili na dízu, kde sme se věnovali jen sobě a za zbytkem rozpadající se party sme chodili jen občas. Nejhorší na tom všem ale bylo, že se naše potřeba drog stále zvyšovala a extáze už byla moc slabá na pokrytí našich potřeb. Začali sme se věnovat LSD. Ty časy sem milovala… všechno kolem bylo vždycky tak barevný. Zdálo se vám jakobyste viděli i zvuky kolem sebe. Po tripu sem se přestávala bát doteků cizích lidí a to byl přesně ten zlomovej čas, kdy se mezi mnou a Brianem zlomila bariéra a z kamarádů se stalo něco víc. Pamatuju si to doteď, byl to jeden večer, kdy sem přespávala u něj. Oba sme byli na tripu a dobře sme se bavili, všechno bylo fakt skvělý. Tenkrát sme spolu poprví skončili v posteli. Pamatuju si každej polibek i dotek z tý noci, ještě posílenej vlivem LSD. Vždycky sem se pokoušela zapomenout na ten hnusnej večer na diskotéce a představovat si, že tohle bylo moje poprví. Ale to se bohužel nedalo. Trauma z potratu ve mně pořád bylo a občas se projevovalo při vyprchávání drog s těla. Přicházely záchvaty pláče a sebelítosti, chvílemi i vzteku a křiku. Brian to se mnou všechno trpěl asi i proto, že sám byl většinou sjetej, tak mu to bylo dost ukradený.
Ale všechno jednou přestane stačit, jednou sme se potkali v jednom klubu s neznámym dealerem, kterej nám nabídnul heroin…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kakačka Kakačka | Web | 31. března 2010 v 20:25 | Reagovat

To je bezvadný ! FAkt moc povedený ! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama