Listopad 2008

To nechceš tohle xD

23. listopadu 2008 v 13:57 | Werí :) |  foto
Toe jakoby vstup na věneček xD....

4. - Samota děsí

9. listopadu 2008 v 1:16 | Werí :) |  Meč Zkázy
Slané kapky kypří již tak mokrou půdu, do které se zoufale zarývají nehty ve snaze vyhloubit díru. Skrze větve stomů začínají dopadat na povrch lesa kapky čerstvého deště, který ztěžuje Sarah práci. Navlhlá hlína padá zpátky do pracně vyhloubené jámy. Ona však ve své marné práci pokračuje, jen aby zajistila klidné spočinutí někomu, kdo pro ní znamenal celý život. Ve své práci přestává jen když si potřebuje otřít oči, když jí slzy zaplaví zrak tak, že nemůže pracovat dál.
Po nějaké době práce, která nikam nevedla se nad ní osud smiloval a pomalu přestávalo pršet.
Sarah obrátila uplakané oči k obloze, ,,děkuju," zašeptala a pak se pustila do práce s ještě větší vervou než předtím.
Ruce se zarývaly do zkypřené hlíny a po kusech vyhazovala hlínu z jámy. Prsty rozedřené do krve od kamínků, jeden nehet zalomený tak, že z prstu stékaly kapky krve. Nic z toho ovšem nevnímala, jako by jí zoufalství pomohlo zapomenout na veškerou bolest z krvácejících ran i pochroumaného zápěstí. Nakonec byla jáma vyhloubena.
Sarah se postavila na její okraj a hleděla do ní s odporem, ruce stiskla v pěsti. Pak se otočila na Estrëll a na okamžik zavřela oči. Když je znovu otevřela došla až k mrtvé vlčici, sedla si vedle ní a zabořila jí obličej do kožichu. Z očí jí opět začaly kanout slzy a stékat po černé srsti. "Promiň, je to moje vina. Nechtěla sem, neměla sem chodit do lesa sama. Podělala sem to, vim. Odpusť mi to, prosím."
Chvíli setrvala v této pozici a pak se znovu narovnala. Utřela si oči zdravou rukou a oběšla vlčici z druhé strany než je byla jáma. Zapřela si nohy a opřela ruce o zvíře, pokusila se zatlačit, ale nejen, že s Estrëll nepohla, ale navíc jí projela zápěstím taková vlna bolesti, že se na okamžik, že nahlas vykřikla a dokud jí bodavá bolest alespoň trochu neustoupila, nemohla se téměř ani pohnout. Když už jí v zápěstí trochu přestalo cukat, šla sehnat dva pevnější klacíky a z kapsy vyndala šátek. Neuměle si na ruce vytvořila provizorní dlahu, aby se jí zápěstí příliš nehýbalo a nezpůsobovalo mučivou bolest. Když měla ruku zpevněnou postavila se opět k vlčici. Tentokrát se o ní zapřela zády. Nohy se bořili do zvlhlé hlíny a tělo mrtvého zvířete se ne a ne pohnout. "Krucinál," zaklela Sarah a na chvíli přestala s pokusy přesunout svou přítelkyni do hrobu. Párkrát se zhluboka nadechla a zmobilizovala veškeré síly, které v ní zbyly. Zatlačila, přitom se jí podařilo zaklesnout nohu o zbloudilý kořen jehličnanu. Znovu pořádně zabrala a s uspokojením zjistila, že se jí podařilo co zamýšlela. Dostala tělo Estrëll přímo k jámě, kde se začala drolit hlína pod vahou těžkého těla.
Sarah podjely nohy a zkončila na zemi v blátě. Sledovala trochu zoufale, jak tmavé zvíře padá do jámy, která se stala jejím hrobem. Po chvilce nehybného sezení se zvedla a postavila na kraj jámy. "Sbohem Estrëll, omlouvám se za vše," trochu se pousmála, "Slibuju, že na mě budeš hrdá," zamumlala a začala rukama hrnout hlínu na mrtvé tělo.

Druhý den ráno už bylo dílo dokončeno. Sarah stála u nakupené hlíny u které byl zaražený dřevěný kříž na němž visel věnec z čerstvých pampelišek. Dívka nebrečela, dívala se na hrob se strnulým výrazem. Hleděla na místo, kde spočinula její poslední a jediná přítelkyně. Necítila ovšem smutek, ani zoufalství. Strach, strach bylo to, co jí naplňovalo. Strach z úplné samoty na kterou nebyla zvyklá. Když se nyní procházela po rozkvetlé louce či hledala bylinky v temném lese, hrdlo jí svazovala úzkost. Každou chvíli se otáčela za každým podezřelým šramotem, který zaslechla. Ruku měla stále na jílci meče, jenž jí dopřával alespoň trochu pocit jistoty.
Ke spánku uléhala stočená do klubíčka, aby se trochu zahřála. Hodinu co hodinu jí budily noční můry o vlcích, krvi a řinčení mečů. Občas však ve snu vídala i obrazy, které si nedokázala vysvětlit. Objevoval se v nich malý chlapec a nějaká chudá vesnice s kostelem na návsi. Tváře všech lidí byly nezřetelné a rozmazané, až na toho chlapce a jistou ženu, zřejmě jeho matku. Nechápala, co to má znamenat, ale brzy začala přemýšlet jestli nejde o znamení. Možná by se měla porozhlédnout po té vesnici. To ovšem znamenalo opustit les, její domov, který milovala, přestože jí děsil. Připadala si, jakoby se měla rozloučit se svým životem, jako by jí mělo čekat něco obrovského, co změní celý její život. Nikdy ovšem nerozpoznala jestli k lepšímu nebo naopak.
Když jedné noci seděla skrčená u stromu, přemýšlela o tom, že opravdu odejde a najde si nový osud. Možná to tak má být. Ve skrytu duše totiž touží po slávě, úctě a hlavně po moci. Moc je něco, co nikdy neměla a toužila jí mít. Chtěla vědět jaké to je držet ve svých rukách osud mnoha lidí. Rozhodovat o velkých věcech a vydávat příkazy, které musí každý poslechnout. Někdy se přistihla, že myslí na to, že by něco takového mohla mít. Jenže když zůstane zde, ničeho nedosáhne, zapomene se na ní jakmile zemře. Nezůstane po ní vůbec nic, ani vzpomínka....

Fotešky z tanyn o5 :))

8. listopadu 2008 v 18:47 | Werí :) |  foto
To sou Verunka s Meginkou xD...

To nechceš tohle :DD....nj jabko xD

3. - Prosím, pomoc

8. listopadu 2008 v 16:54 | Werí :) |  Meč Zkázy
Divoký vítr skučel nocí, pohrával si ve větru s opadávajícím listím dubů a ztěžoval let ptákům. Z listí na zemi se tvořily malé vzdušné víry, které po chvíli opět klidně klesly k zemi.
Na bývalé chatrči, která celá lehla popelem už rostly květiny závratné krásy. Popel poskytl úrodnou půdu a příroda se postarala o zbytek. Po celé ploše vystrkovaly hlavičky rozličné druhy květin, až oči přecházely. Některé měli kvítky rudé jako krev a svým tvarem připomínaly lampionky, jen vevnitř zapálit plamínek. Rozličné fialkové a modré rostlinky omamně voněly po medu a bílé sasanky dodávali maličké zahrádce něžný vzhled. Nejkrásnější květ byl však jen jeden. Poměrně tenký stonek s úzkými dlouhými lístky byl pokryt trny ostrými jako břitva. Na konci stonku byl posazen nádherný květ černé barvy posetý kapkami rosy, které se na okvětních plátcích třpytily jako diamanty. Tato květina voněla nejpronikavěji ze všech a její vůně opravdu dokázala pomotat hlavu. Ne nadarmo jí říkali Posel smrti. Už kvůli ní zahynulo mnoho poutníků, kteří se jí pokusili utrhnout buď pro sebe, nebo pro své manželky a dívky. Vůně květiny jim zamlžila myšlenky a oni zapomněli proč tu jsou, odkud přišli a byli vydání na pospas celému lesu a jejím nelítostným obyvatelům.
Ticho kolem najednou protrhlo hluboké zavytí, které nemohlo vycházet z úst obyčejného vlka. Pak už bylo slyšet jen tiché našpalování tlapek, pod kterými občas zapraskala větvička nebo zacvakání ostrých drápů na kameni. Hladové oči pozorovaly nedalekou mýtinu, kde se poklidně pásly laně v čele se statným jelenem. Nic netušící zvěř se pásla na svěží trávě a občas pouze zvedla hlavu a rozhlédla se jestli se neblíží nebezpečí.
Černá srst však lovce skryla ve tmě lesa, žluté oči přivřené, aby příliš nezářily do tmy. Zvíře bylo připravené k bleskovému a nelítostnému útoku. Přikrčilo se ve snaze získat rychlejší start a poté nečekaně prudce vyrazilo. Oči se zaleskly ve tmě, smrt se vznášela ve vzduchu, když se zvíře vrhlo na jelena. Tesáky a drápy se zaryly do masa, mýtinou se ozvalo zoufalé jelení zatroubení. Ten ovšem brzy vzdal zoufalý a marný boj o život a Smrt si pro něj přišla.
Mezitím zbytek stádá zděšeně prchal na druhou stranu od nelítostného zabijáka. V tom však ze tmy vystřelil šíp a jedna laň zůstala ležet zraněna na zemi. Ze stínu vystupil ještě nebezpečnější nepřítel, než byl grolmis, který si právě pochutnával na mrtvém jelenovi. Kosti v těle oběti křupaly, jak je zvíře drtilo mezi obrovskými zuby. Tichý zabiják přišel k mrtvé lani a s nepřiměřenou surovostí jí vytrhl šíp z těla. Tmavé vlasy se zaleskly v záři měsíce a oči se bez kousíčku slitování pozorovaly jak z laně vyprchává pomalu, ale jistě život. Pohlédla na černého vlka, který byl velký asi jako medvěd, poplácala ho po čumáku. "Skvěle holka," pochválila jí za dobrý lov a šla ukončit lani trápení. Vzduchem se mihl červený rubín, který z laně vysál poslední zbytek života.
Brzy se na mýtině rozhořel ohýnek a voněla čerstvě udušená divočina. Sarah s potěšením hltala udělané maso. Estrëll mezitím spořádala celého jelena, zbylo po něm jen parohy a kopyta, která by se jí špatně trávila. Teď si labužnicky oblízovala zkrvavenou tlamu, kterou si poté položila na tlapky a trochu zavrčela, když vedle ní proběhl zajíc. Poté zavřela oči a za chvíli tlumeně a pravidelně oddechovala.
Sarah se na ní chvíli s úsměvem dívala s hlavou položenou na kolenou. Ty dvě byly nerozlučná dvojice, měly jen jedna druhou a ani netoužily po tom, aby se mezi ně někdo míchal. Byly jedna rodina, bez ohledu na to, jaké byly rasy. Rozuměly si i bezeslov. Sarah byla Estrëll vděčná za mnoho věcí. Za to, že ji uchránila před samotou. Že ji pomohla, když byla zesláblá nemocí a nebyla si schopná ulovit jídlo a že jí nikdy neopustila. Starala se o ní jak o vlastní štěně.
Z myšlenek jí vytrhlo tiche bručení, myslela si, že je to jenom Estrëll a tak tomu nevěnovala pozornost. Po chvíli se zvedla a jen za svitu hvězd se šla projít kouskem lesa. Tiše našlapovala, aby nerušila ticho lesa a jeho obyvatelé. Les bylo to jediné
k čemu brala ohledy. To byl její domov a ten ctila. Nebrala si z něj více než potřebovala k životu a chránila ho proti nevítaným návštěvníkům. Mnoho poutníků už našlo smrt pod čepelí jejího meče nebo jim přinesl smrt její šíp, který málokdy minul cíl.
Při procházkách lesem byla však jen pouhým člověkem, jako jsou všichni ostatní. Nic jí od nich neodlišovalo.
Za zády jí najednou začlo dýchat nějaké velké zvíře, pobaveně se usmála. "Ty už si vzhůru Estrë...," zarazila se v půlce věty, protože když se otočila zírala do krvavě rudých očí a tlamy plné bílých zubů ostrých jako břitvy. Udělala krok dozadu, kde zakopla o větev válící se na zemi. Spadla prudce na záda a vyrazila si dech. Rozkašlala se a snažila se ho popadnout. Přitom se pokoušela posunout dál od zvířete, které na ní koukalo s nadšením z lehce ulovené kořisti. Srst zvířete odrážela stříbrné paprsky měsíce a tak vypadala jako by zářila stejnou barvou jako on. Z tlamy, kterou přibližovalo k Sarah jí táhl dech zkaženého a zahnívajícího masa, které mu zůstávalo mezi zuby. Cítila horký dech zvířete na své tváři a ovládl jí neuvěřitelný strach z toho co příjde. Nevěděla, co to je zemřít. Nechtěla zemřít, měla ráda život. Svůj život, svůj les, Estrëll, všechny květiny zde. Nehodlala se jen tak smířit se smrtí ve spárech dospělého grolmise, který se již těšil na to, že se nažere a ještě k tomu bez námahy a únavy z lovu.
Sarah se najednou rozmáchla a zvíře udeřila silnou větví, kterou nahmatala za svými zádi, do čumáku. To zakňučelo, ale nehodlalo se stáhnout, bez úlovku, zuřivě se na ní vrhlo a zakouslo se do klacku který Sarah podržela před sebou. "Estrëlla, ör fevör, brazú," hlasitě a hystericky zakřičela v jazyce, který znala od jakživa, i když si nikdy nevzpomněla, kde se ho naučila. Její výkřik znamenal asi něco jako: "Estrëllo, prosím, pomoc." Grolmis na ní ovšem stále dorážel a když se dostal k rozhodující ráně a seknul po ní tlapou, něco obrovského ho srazilo k zemi. Těla dvou šelem se střetla s obrovskou silou. Zuby se zakusovaly, kde se dalo. Každou chvíli se ozývalo zakňučení nebo vzteklé vrčení. Ostré drápy se zarývaly do kožichu soupeře a zuby způsobovaly obrovkou bolest. Už ani nebylo poznat, která část těla je čí. Slila se ve dvě šmouhy, jedna byla černá jako nejhlubší noc a jako měsíc na ní zářil kožich druhého zvířete. Žádné ze zvířat nehodlalo ustoupit, dospělý samec hájil svou kořist a Estrëll své štěně.
Boj trval jen pár minut, přesto to Sarah připadalo jako věčnost. Stále seděla na zemi neschopná se pohnout, svázaná strachem a s hlubokými ranami na předloktí pravé ruky. Táhly se přes ní čtyři šrámy po drápech, téměř palec hluboké. Byla si jistá, že jeden dráp určitě přejel přes kost. Nesnesitelnou bolest ovšem nevnímala, jediné na co se dokázala soustředit bylo to, že poslední spřízněná duše, kterou měla, teď bojuje na život a na smrt.
Boj skončil stejně rychle jako začal. Jedno přesně mířené kousnutí do čumáku a samec grolmise se s kňučením otočil a odběhl. Ale ani Estrëll nedopadla nejlépe. Chvíli se držela na klepajících se nohách a snažila si oblizovat hlubší zranění, ale nakonec jí nohy přestaly sloužit a ona se svalila na zem. Rychle oddechovala. Sarah se pokusila ihned vstát a dojít k ní, když se ovšem opřela o pravou ruku strašlivě v ní zakřupalo a zápěstí jí povolilo. Vykřikla bolestí, ale i přes to, že jí před očima tančily hvězdičky se postavila a pospíchala ke své jediné přítelkyni. "Estrëll, Estrëll," zašeptala a slzy jí máčely tvář. Položila jí ruku na ránu, když dlaň zvedla měla jí celou od krve. "Vydrž, ty to zvládneš, nemůžeš me tu přece nechat. Co bych si bez tebe počala. Si to jediné co mám," mumlala a spěšně se zvedla. Zmateně pobíhala kolem neschopná racionálně myslet. Po pěti minutách marného zoufalého rozhlížení se vrátila k vlčici. Klekla si k ní. Estrëll nepravidelně dýchala a dělalo jí problém nechat oči otevřené. Její majestátnost, síla a neporazitelnost jakoby najednou zmizela někam hodně daleko. Teď vypadala jako kořist, která se snaží za každou cenu zůstat naživu a bojovat. I přestože ví, že nemá šanci přežít.
Ano, Estrëll věděla, že její život už nebude dlouho trvat, trhaně zakňučela a pohlédla Sarah do tváře. Ta polykala slané slzy, "neopouštěj mě, ör fevör, Estrëll. Neopouštěj mě, prosím. Nechci žít bez tebe," slzy už se nedaly zastavit, ",mám tě ráda." Zabořila jí obličej do kožíšku, jak to dělávala, když byla malá. Ucítila její dech na svém krku a její drsný, teplý jazyk na své tváři, jako by jí chtěla říct: "Neplač, moje malá, budu navždycky s tebou. Nikdo ti neublíží, pohlídám tě. Důvěřuj mi a když se ti bude stýskat, zahleď se na nebe, někde bude moje hvězda. Stačí jenom věřit, věř Sarah a každý ti bude klečet u nohou." Pak položila hlavu, zavřela oči a naposledy vydechla. Nebe se najednou zatáhlo, jako by truchlilo pro ztrátu něčeho vyjímečného, co matka Příroda vytvořila a teď to s bolestí v srdci ztrácí. Rozpršelo se a tím vzdala zem poslední hold mrtvému hrdinovi.


2. - Odpouštím ti

8. listopadu 2008 v 16:45 | Werí :) |  Meč Zkázy
Běžela celou dobu bez přestávky s jejím chlupatým přítelem v patách. I když jí v boku bolestivě píchalo, i když jí každý krok způsoboval mučivou bolest, přesto běžela vytrvale dál, dokud nedosáhla místa, kde končil les a začínaly pusté a nehostinné skály. Tam si teprve dopřála chvíli odpočinku. Posadila se na mechový polštářek a přitulila se k černému kožíšku jejího zvířátka. Bylo to mládě grolmise. Našla ho při toulkách v lese, opuštěného a vyhladovělého. Vzala si ho domů, i když byli její rodiče zásadně proti. Tvrdili, že to zvíře jim přinese jen smrt a neštěstí. Jenže Sarah se ho nedokázala zbavit, byl to její jediný přítel ve chvílích samoty. Ale nic jí nemohlo nahradit její vrstevníky, které postrádala nejvíce ze všecho. Neměla nikoho s kym by hrála dětské hry, bezstarostně se honila po lese a vyprávěla si pohádky. Přišla o chvíle strávené s kamarády, přišla o své dětství. O dětské lásky, čerstvě přinešené květiny z lesa, pusinky za stromem, které prožívaly děti na vesnicích.
Byla osamělá a mladý grolmis utrpení snižoval jen mírně. "Si to jediné co mám, Estrëll," zamumlala jí do kožíšku. Ten měl barvu noční oblohy na které zářily dvě žluté oči jako nejjasnější hvězdy na nebi. Estrëll zívla a odhalila tak řadu bílých ostrých zoubků a růžový jazyk, kterým oblízla ruku Sarah. Vypadala jako vlk, ale v dospělosti bude mnohem větší než jsou oni. Navíc byla neobyčejná, srst grolmisů obvykle mívá stříbrnou srst, která září jako měsíc na obloze, ne černou jako úhel. Sarah doufala, že z ní nevyroste krvežíznívý zabiják, jako jsou její druhové, kteří neznají slitování.
V myšlenkách na budoucnost se ponořila do neklidného spánku plného krve a bolesti, vřískotu a utrpení. Každou chvíli se budila, aby znovu upadla do spánku, který jí přinášel další děsivé obrázky.
K ránu už radši nespala vůbec, jen se neklidně rozhlížela a vyčkávala, až výjde Slunce. Když jí teplé paprsky začaly dopadat na kůži, pocítila klid a spokojenost. Vždyť ona k životu
rodinu nepotřebuje, vystačí si sama. Stejně se vždy starala sama o sebe, nebyl nikdo, kdo by jí ukázal co je dobré a co je špatné. Její rodiče nebyli zrovna nejlepším příkladem. Hleděli si vždy svého a na svou dceru ani nepomysleli, občas jí matka ušila něco na sebe a otec sehnal něco k jídlu. Ona se však i přes to raději živila z darů lesa, které sama našla.
Proto jí nedělalo problémy přežít v nehostinném lese na vlastní pěst. Úkryt jí poskytovaly jeskyně ve skalách, potravu živočichové a rostliny v lese. Útěchu a společnost Estrëll. Vlastně měla všechno co potřebovala, všechno co si mohla přát. Naučila se snášet samotu, naučila se přežít, naučila se vyhýbat se všemu, co jí mohlo ublížit.
Jen jednou jedinkrát se vrátila do jejího starého domu. Byl to jen dům, nebyl to domov, takže jí nechyběl. Objevila se tam, protože potřebovala věci, bez kterých by se jí špatně žilo. Sebrala pár ostrých nožů ze zásuvky. Otcův luk s šípy a meč, který vždy milovala. Prý to bylo její jediné dědictví, ale nikdy se nedozvěděla po kom. V jeho rukojeti byl zasazený červený rubín. Ten představoval oko draka, který ocasem obtáčel celou rukojeť až k perfektně vyleštěné stříbrné čepeli. Byl vykován až s nepochopitelným umem. Vypadal spíše, jako by byl dílem kouzel, než ruky zručného kováře. Sarah vzala rukojeť meče do pravé ruky a špičku meče namířila směrem ke stropu. Levou ruku položila na čepel a zavřela oči. Chvíli v této pozici setrvala, pak udělala ladný krok do strany a máchla mečem kolem sebe. Bylo slyšet, jak meč protnul vzduch. Poté ho protočila v ruce a zasunula do pochvy, připevněné na koženém opasku u jejího pasu. Samolibě se usmála, s nesmírnou radostí převrhla hořící petrojelovou lampu na zem, kde bylo čerstvé seno a hlína, místo dláždněné podlahy.
V tmavých očích se jí mihotaly plameny, odrazy těch skutečných, které šlehaly ze stolu. Hladové plameny začaly oblizovat vše, co bylo ze dřeva. Sarah to pozorovala se zadostiučiněním a nedala na sobě znát ani kapičku lítosti nad posledním místem, které jí připomínalo dětství. S odporem k tomuto místu se otočila ke dveřím. Chtěla odejít, něco jí však bránilo. Dveře se s vrznutím otevřely a mezi nimi se objevil poslední člověk, který jí zbyl. Jeho smutné staré oči pohlédly na zkázu, kterou způsobovaly plameny, zaplavující téměř celý dům. Zaleskl se mu v nich smutek, který vycházel z jeho nitra. Zoufale pohlédl na Sarah. "Co jsi to provedla, dítě nešťasné?"
Ona se na něj jen podívala, po tváři se jí rozlil zvláštní úsměv, ve kterém rozhodně nebyla znát lítost, ale spíše děsivá radost z jejího díla zkázy. Její ruka pomalu spočinula na rukojeti meče. "Měl bys být rád otče, připravila sem ti pohřeb hodný krále," pohlédla mu do nechápavých očí a položila mu levou ruku na rameno, "odpouštím ti za všechno, co si mi provedl. I za to, že si mi zničil dětsví a že jen kvůli tobě matka zemřela. Ať tvá duše dojde klidu a pokoje."
Jediným rychlým pohybem vytáhla meč a než se stačil stařec vzpamatovat, čepel mu prošla tělem. Sarah s prudkým trhnutím meč vytáhla, prošla kolem bezvládného těla, které se sesunulo k zemi a opustila chatrč, které za malý okamžik chytla i střecha.
Když stála v dostatečné vzdálenosti pohlédla na meč, který se leskl v záři plamenů, jež jí stejně tak osvětlovaly tvář posetou kapičkami rudé tekutiny. Po čepeli stékala temně rudá krev, která zřejmě posloužila, podobně jako svěcená voda, při jeho smrtícím křestu. Tímto činem měl meč přesně vytyčenou budoucnost, budoucnost vražedného nástroje v rukou nelítostné dívky. Bůh ví kam ho její ruka zanese a kolik nevinných životů ještě zmaří, než jeho poslání skončí.
Sarah sklopila oči k zemi, "dokonáno jest," zamumlala a otočila se k hořící ruině zády. Tím uzavřela svoji minulost, přetrhala svazky s jedinými příbuznými, které měla i s místem, jež jí nepřínášelo radost, jen utrpení a bolest.


1. - Semínko nenávisti

8. listopadu 2008 v 16:28 | Werí :) |  Meč Zkázy
Hluboký les byl zahalen temným hávem paní Noci. Ticho, které zde panovalo, zalézalo až do morku kostí. Kdokoliv, kdo se zde nacházel, zřetelně slyšel i zvuk vlastního dechu, nejspíše zrychleného strachem z neznáma.
Husté chomáče mlhy se převalovaly přes ztrouchnivělé pařezy, kdysi vysokých a majestátních stromů. Místem prostupovala tajemná magie, která každého, kdo do lesa vstoupil, přitáhla svou záhadnou silou. Lidé, kteří se nedokázali ubránit touze procházet se po hebkých polštářcích mechu, čichat vůni mízy pryštící z kmenů stromů nebo pozorovat roje světlušek poletující ve vzduchu s neuvěřitelnou elegancí, byli navždy zatraceni. Les je vtáhnul do své smrtící náruče a už nikdy je nepustil.
Ticho najednou protrhl pláč. I v tomto nehostinném lese někdo žil. Jediné stavení na míle daleko, postavené jen z materiálu, který nabídl sám les. Pláč stále neutichal. Vycházel ze světničky, ve které hořela pouze petrolejová lampička, která stěží ozářila roh místnůstky.
V druhém rohu seděl schoulený postarší, zarostlý muž u postele. To od něj přicházel příšerný vzlykot, který se rozléhal lesem. Muž plakal pro svou mrtvou ženu. Ruce potřísněné její krví, jak se jí snažil zachránit život.
Přesto byla jeho snaha marná. Žena, kterou miloval mu zemřela v náručí, nedokázal jí pomoci ani svou nesmírnou láskou. A pak, že láska je silnější než smrt. To ona mu jí vzala. Nezeptala se ho jestli jí nechce ztratit, nezeptala se ho jestli za ní chce obětovat svůj život. Nezeptala se ho dokonce ani jestli dokáže žít bez ní. Nezeptala se na nic. Prostě mu jí vzala, bez možnosti rozloučení.
Kvůli svému zármutku úplně zapomněl, že tam není sám. Pozorovaly ho tmavé oči plné zármutku a vzteku zároveň. Drobné ručičky křečovitě svíraly černý kožíšek jejího nejlepšího přítele. Muž konečně pohlédl na asi desetiletou holčičku krčící se v koutě. "Sarah," promluvil přiškrceně, "Pojď ke mě."
Dívka jen zavrtěla hlavou, "Ne!" řekla rozhodně, položila huňaté zvířátko na zem a vyběhla z chatičky. Rozběhla se pryč do temného a nebezpečného lesa. Tímto okamžikem se v její duši i v jejím srdci zakořenila nenávist a nedůvěra vůči lidem, vůči celému světu.


Úvod - Meč zkázy

8. listopadu 2008 v 16:12 | Werí :) |  Meč Zkázy
Budu vám vyprávět zvláštní příběh. Na první pohled se může zdát, že je o jedné dívce, která poznala v životě jen utrpení. Utrpení, které se jí zakouslo do srdce v podobě pomsty vůči každému, kdo by jí chtěl ublížit ba i pomoci. Jenomže to děvče je jen maličkým dílkem v obrovské skládačce příběhů, vzájemně se proplétajících a trvajících již celá staletí. Tuto dívku dělá zvláštní pouze její zbraň. Meč s krvavým diamantem na jílci, který hledí jako oko na všechny hříchy, které s ním lidé páchají. Jeho vždy ostrá čepel ukončila už mnoho životů a protekla přes ní spousta krve. Již v dávných dobách kolovala od úst k ústům pověst o tomto meči, jehož cesta započala v dobách, které si nikdo nepamatuje a říká se, že jeho krvavá cesta nikdy nezkončí. Ovšem koluje i jiná pověst. Říká se, že jednou se objeví někdo, kdo zabrání zvěrstvům, která páchá meč Zkázy a odveze ho pryč. Zachrání tím naši zemi, náš domov náš Aden es Smaragö - Smaragdový ráj.


Meč Zkázy

8. listopadu 2008 v 16:11 | Werí :) |  Výtvory
Takže, meč Zkázy je moje dílko. Bude to dost rozsáhlá povídka, která ovšem ještě není dokončená, potřebuju znát názor, možná potřebuju i pár nápadů, co do ní ještě přidat. Postupně sem budu přidávat kapitoly po dopsání.
Je to fantasy, ale zas tolik fantasy prvků tam asi nebude, to ještě uvidím. Spíš se zaměřuji na tu středověkou atmosféru, na obyčejný lid, krále... vyvrhele. Opravdu uvidím, ani nevím jak to dopadne.
Ale mám jednu prosbu, která je MOC DŮLEŽITÁ.
Nepřeji si, abyste kopírovali tuto povídku, ani se zdrojem ne. Ztrávila jsem nad ní spoustu hodin a nechci, aby se někde šířila. Kdybyste chtěli doporučit někomu, tak mu dejte pouze odkaz. Opravdu vás o to prosím... děkuji za dodržení :))

Takže abychom se dostali k jádru. Dole bude výpis kapitol. Myslím, že i na každé kapitole bude odkaz na další, abyste se nemuseli pokaždé vracet na obsah :)
Tak příjemnou zábavu :)))

↓↓↓↓↓↓



Fotešky

8. listopadu 2008 v 15:46 | Werí :) |  fotky Marissa